Epilog

28. october 2014 at 20:00 | Katherine |  Pach smrti
Cítila jsem své tělo. Ležela jsem na studeném kameni. Sakra, nevyšlo mi to, pomyslela jsem si. Byla jsem přesvědčená o tom, že stále ležím na jejím hrobě. Vtom mi došlo, že nic necítím. Myslím bolest. Přece, kdybych se netrefila do srdce, cítila bych , že mám propíchnutou plíci, nebo něco takového, ale já jsem žádnou bolest necítila! Vlastně jsem po fyzické stránce necítila vůbec nic.
Rychle jsem se pokusila zvednout, ale můj pokus skončil zavěšením ve vzduchu o kovové otěže, po levé straně kamene. Konečně jsem otevřela oči, abych zjistila, co se děje. Uviděla jsem trávu. Byla to nejzelenější tráva, jakou jsem kdy spatřila. Ten kámen, který jsem považovala za její hrob byl něco jako stůl. Svým vzhledem mi připomínal obětní stůl. Byl celý pokrytý vrstvou zeleného mechu. Vyškrábala jsem se zpátky nahoru a lehla jsem si na záda. Napjatě jsem čekala, co přijde dál.
Nade mnou byly zelené koruny stromů, kterými sem tam prosvitlo sluníčko. K mým uším dolehl zpěv ptáků, který zněl jako nějaký sen. Vzduch byl příjemně chladivý a vlhký. Zavřela jsem oči a vnímala pouze tu mírumilovnou atmosféru. Bylo to tak nádherné.

Jenže nic netrvá věčně. Po chvíli mou idylku narušily něčí kroky. Byly velmi tiché, ale v prostředí se zvukem o hodnotě deset decibelů nepřeslechnutelné. Začínala se mě zmocňovat panika.
Kroky utichly a já prudce otevřela oči. Lekla jsem se, protože ta osoba stála nade mnou. Prvotní leknutí ale vystřídala ohromná radost, když jsem si uvědomila, kdo přede mnou stojí. Úlevou jsem vydechla.
"Jamesi, jsi to opravdu ty?" zeptala jsem se, i když, popravdě, nejsem tak blbá, abych si myslela, že to nemůže být pravda. Život byl dost ujetý i bez toho. A čím míň dával můj život smysl, tím víc jsem chápala, že normální není. Ostatně, v normálním životě bych se unudila k smrti.
"Ano, jsem to já," odpověděl a pokud jsem doteď pochybovala, všechny pochybnosti s touto větou zmizely a zůstal jen pocit štěstí, který jsem už tak dlouho nezažila.
"Kde to jsem?" zeptala jsem se po chvíli.
"Tohle je něco jako přestupní stanice. Dostala ses sem, protože jsi výjimečná. Nestává se to každému, ale ty máš na výběr. Můžeš si vybrat mezi životem a smrtí."
"Obávám se, že tohle je zbytečné, já už si vybrala."
"Nenabízím ti ubohý lidský život, ale život na místě, které si ani ve své nejhlubší mysli nedovedeš představit. Nabízím ti život plný magie a nekonečných možností. Můžeš dostat vše, na co si jen vzpomeneš."
"A ten život, který mi nabízíš…," pokračovala jsem váhavě, "je tam teď má nejlepší kamarádka Karin a moje dítě?"
Zadíval se na mě důvěrně známým pohledem a přísahám, že jsem viděla slzy v jeho očích. "Ano, jsou tam. To Karin navrhla, že by ses k nám mohla přidat. Dost za tebe lobovala."
Chvíli jsem předstírala, jakože přemýšlím, ale nakonec jsem jen přikývla. "Chci to," prohlásila jsem rozhodným hlasem.
Natáhl se přese mě a pošeptal mi do druhého ucha: "Až tam budeš, hledej Victorii. A nelekni se, až ji potkáš, vypadá teď dočista jinak." Jeho obličej se přesunul. Díval se mi teď přímo do očí. "Vítej mezi námi, Gabrielo," řekl, dlouze mě políbil a při tom mě hryznul do rtu. Malinko to štíplo.

Byla jsem rozrušená. Tohle jsem nečekala. Navíc, když se zabijete, už neočekáváte, že byste mohli ještě někdy něco cítit. Jenže já jsem to cítila. Hnusnou bolest, kterou bych dokázala popsat tolika oxymórony, že bych za to mohla dostat jedničku z češtiny. Určitě bych ji dostala! Jedna věc ale byla jistá - žádná fyzická bolest se nemohla ani v nejmenším vyrovnat té psychické, kterou jsem zaživa cítila a která mě přivedla až sem…
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 sarushef sarushef | Web | 24. may 2016 at 12:39 | React

To je vyborny, zvlast ten konec a to s temi oxymorony! :D

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama