22. kapitola Pohřeb (1/2)

14. october 2014 at 20:00 | Katherine |  Pach smrti
Týden po smrti Karin se konal její pohřeb. Byla to pro mě důležitá událost. Nejen proto, že Karin byla moje nejlepší kamarádka, ale také proto, že zemřela ve stejný den, jako moje dcera. Pro mě osobně to bylo jako pohřbít dvě milované osoby najednou.
Oblékla jsem si decentní černé šaty, nalíčila jsem se černými stíny a sepnula jsem si vlasy černou sponou. Obula jsem si černé boty a vyrazila. Cestou jsem koupila kytici rudých růží. Vím, že se pro tu příležitost nehodily, ale byly to její nejoblíbenější květiny.
Poněkud nejistým krokem jsem dorazila ke kostelu. Moje kondice nebyla zrovna nejlepší, takže mi to dalo práci, ale byla jsem tam. Chystala jsem se zrovna vejít dovnitř, když mi cestu zastoupila Karinina matka. Věděla jsem, že je na mě naštvaná, protože jsem všem řekla, že jdu od celého toho nesmyslu s vyšetřováním. Stálo mě to už hodně. Karinina matka si kvůli tomu vzala do hlavy, že já jsem zodpovědná za smrt její dcery. Chovala se iracionálně. Rozuměla jsem jí. Věděla jsem, jak těžké je pro matku ztratit své dítě.
"Prosím, chci ji jen naposledy vidět. Nikdy v budoucnu se už nebudu vtírat do Vaší rodiny. Žádám Vás jen o jediné - dovolte mi rozloučit se s ní," prosila jsem a do očí se mi vehnaly slzy.
Paní Thallerovou ale moje žádost nijak neobměkčila. "To ty jsi zodpovědná za její smrt. To tys ji zabila! To kvůli tobě tam má dcera leží - bledá, studená a nehybná, mrtvá - a ty máš ještě tu drzost se tu ukázat?! Odejdi a už se nevracej! Nikdy v životě tě už nechci vidět!"
Nechtěla jsem z Karinina pohřbu dělat cirkus. Věděla jsem, že tu scénu sledují její příbuzní. Musela jsem odejít, ačkoliv mi to rvalo srdce. Nabrala jsem čistý vzduch do plic. Dýchalo se mi obtížně. Měla jsem pocit, že se udusím. Se slzami v očích jsem utekla - pryč od těch lidí.


"A jaký jste z toho měla pocit?" zeptala se mě terapeutka. Seděla jsem na skupinové terapii na psychiatrickém oddělení. Po tom, co se stalo na pohřbu, na mě všechno tak nějak dolehlo a psychicky jsem se zhroutila.
"Cítila jsem se zrazená. Přece, já jsem Karin nic neprovedla. Nevěděla jsem, co se děje. Nemohla jsem tomu zabránit. Obvinila mě z něčeho, co se ani nestalo. Vím, že je těžké ztratit dítě. Sama jsem o to své přišla. A na rozdíl od ní, já si nemůžu ani představit obličej svého dítěte, protože jsem svou dceru nikdy neviděla. Ona se svou dcerou alespoň strávila čas, já s tou svou ne!" zvýšila jsem hlas.
"Takže tebe to štve spíš kvůli tvému dítěti," nadhodila jedna spolupacientka. Tihle lidi možná byli cvoci, ale alespoň mě poslouchali. A byli vždy zaujati mým vyprávěním.
"Ano, hádám, že ano."
"A neměla bys už rozptýlit ten popel?" navrhla mi.
"Slečno Sandersová, mám za to, že tohle by Vám mohlo pomoct celou věc uzavřít a pohnout se dál," dodala terapeutka.
"Asi máte pravdu, ale místo, kde bych chtěla své dítě pohřbít, tedy rozptýlit prach, nikdy nenajdu."
Rozhodla jsem se nenechat hledání hotelu na dobu po pohřbu. Ta věc mi nedala spát. Ač jsem byla zesláblá, vydala jsem se při nejbližší možné příležitosti na policejní stanici. Vím, že chodit za Dickem byla hloupost, ale potřebovala jsem zjistit, kde to místo bylo.
Když jsem tam konečně dorazila, nedočkala jsem se ničeho, kromě zklamání. Bylo mi oznámeno, že Dick Carter už u policie nepracuje. A jelikož jsem neměla doklady, recepční se se mnou odmítla na téma sdělování informací bavit úplně a naznačila mi, že můžu být ráda, že z toho nemám větší problém.
Ztratila jsem naději, že bych se ještě někdy mohla dozvědět, kde jsme s Jamesem trávili svůj čas na útěku, a případně zjistit, kde je pohřbený.
Pohrávala jsem si s prstenem na ruce. Odmítala jsem ho sundat, i když se mě snažili k tomu v nemocnici přimět. Nikdo mě neodsuzoval. Někteří si možná mysleli, že mi přeskočilo - ostatně, komu na tomhle oddělení ne -, jiní mě obdivovali, že jsem vydržela tak dlouho, než jsem se definitivně zhroutila.
"A to není na světě jiné místo, kde ses cítila dobře?" zeptala se mě jiná pacientka.
"Ne," odpověděla jsem po krátké úvaze. "Ve svém životě jsem totiž nikdy nebyla šťastnější. A tamto místo bylo zvláštní. Mělo pro mě hodně velký význam."
"Dobrá, čas se krátí. Chce ještě někdo něco dodat, než to pro dnešek rozpustíme?" zeptala se terapeutka. Nikdo neodpověděl. "Dobrá tedy, uvidíme se na příští skupinové terapii."

Při odpolední vycházce jsem se procházela parčíkem, který byl součástí nemocnice. Mohli jsme se pohybovat kdekoliv v rámci areálu, ale nesměli jsme jej opustit. Narazila jsem na jedno místo, které se mi zalíbilo. Byly to staré lavičky postavené do kruhu. Uprostřed nich byla plocha trávy a kolem ní chodník. Posadila jsem se na jedné lavičce a přemýšlela. Strávila jsem tam celé dvě hodiny.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama