21. kapitola Čekání (4/4)

7. october 2014 at 20:00 | Katherine |  Pach smrti
O chvilku později za mnou přišla sestra s tím, že mám návštěvu. Byly to matka, teta Caroline a Ashley. Říkala, že ke mně nemůže pustit všechny najednou, a tak si mám vybrat, která z nich přijde jako první. Bez zaváhání jsem odpověděla, že Ashley.
Moje kamarádka se během pár sekund objevila ve dveřích, usmívala se na mě. Přišla k mé posteli a vzala mě za ruku. "Ahoj, zlato," pozdravila mě, "co tě to napadlo, vběhnout pod auto?"
"Já… něčeho jsem se lekla, ale už nevím, co to bylo. Nevzpomínám si," odpověděla jsem rozrušeně. "Moje dítě je mrtvé," řekla jsem a mé oči zaplavily slzy.
"Gaby, moc mě to mrzí," řekla mi se slzami v očích. "Ono dostávalo málo kyslíku, aspoň, co jsem slyšela. Víc nic nevím."
"Mělo vrozenou vadu srdce. Měla jsi pravdu a já jsem se spletla. Ani nevím, jak moje holčička vypadala. Nechtějí mi ji ukázat," brečela jsem dál.
"Gaby, je tady se mnou tvá matka a teta Caroline. Chceš, abych je zavolala dovnitř? Sestra mi říkala, že u sebe můžeš mít maximálně dvě osoby najednou. Myslím, že by to měly být spíš ony. Přece jenom, jsou tvoje rodina. Já ne."
"Nemyslím si, že to je dobrý nápad," odvětila jsem. "Víš, jak to dopadlo s tetou Caroline. A matka se mě přece zřekla."
"No, ona se situace trochu změnila," naznačila Ashley. "Tvoje matka podala trestní oznámení na tvého otce, kvůli domácímu násilí. Přestěhovala se k tetě Caroline. Myslím si, že by sis s nimi měla promluvit."
"Tak dobrá. Řekni jim, ať jdou dál. Přijdeš za mnou ještě?"
"Ano, Gaby, přijdu," slíbila a odešla.

Měla jsem ze setkání s matkou a tetou Caroline strach, ale ukázalo se, že úplně zbytečně. Sotva dorazily, spustily proud slov o tom, jak moc jsem jim chyběla a že je jim líto, co se mi stalo a chtějí mi pomoct. Na jednu stranu jsem byla šťastná, ale zároveň jsem si dělala starosti. Bylo to hodně nezvyklé.
Hned druhého dne mě přesunuli z jednotky intenzivní péče na standardní oddělení, takže už jsem mohla přijímat návštěvy o více lidech. Bylo fajn, vidět zase svět kolem sebe. Mou dceru nechali zpopelnit a urnu schovaly matka s tetou u ní doma, než se rozhodnu, co s popelem udělám. Myslela jsem si, že situace už nemůže být horší, ale spletla jsem se.
Při první návštěvě Ashley na standardním oddělení, jsem se jí zeptala, co je nového. A tehdy přišla další rána. "Víš, Gaby, nechtěla jsem ti to říkat, když už jsi přišla o dítě, ale stejně se to dozvíš, až odsud odejdeš," nadechla se a podívala se mi do očí. "Karin zemřela. Ve stejný den, jako tvoje dcera."
Bodlo mě u srdce, ale ztrátu Karin jsem nesla lépe, než ztrátu vlastní dcery. "Vím, že to asi bude znít divně, ale myslím si, že to tak je lepší." Ukápla mi slza. "To, co se s ní dělo, to už nebyl život. Snad je teď na lepším místě, stejně jako moje dcera. Kdy bude pohřeb?"
"Sedmadvacátého června," odpověděla Ashley.
"Tak to stihnu, pozítří by mě měli pustit."
Naštěstí, v nemocnici slovo dodrželi a opravdu mě v pondělí pustili domů. Vrátila jsem se do svého bytu a snažila se co nejvíc času trávit se svými přáteli, Ashley a Tomem. Snažili se mě rozveselit, ale zároveň nezapírali, co se stalo. Bavili jsme se i o tom, co bude dál.
"Už víš, kde rozptýlíš ten popel?" nadhodila Ashley.
"Chtěla bych to udělat u toho hotelu, kde jsme byli s mým přítelem, ale nevím, kde to bylo."
"A nedá se to zjistit?" zeptala se.
"Zkusím to, ale až po Karininém pohřbu. Ten popel nikam neuteče," dodala jsem.

Věděla jsem, že rozptýlení toho popela je důležité, abych za tím vším udělala tečku a pokusila se dát se dohromady. Trpěla jsem na úzkosti víc, než kdy předtím. Když jsem byla ještě v nemocnici, přišel za mnou psychiatr a já jsem dostala anxiolytika - tentokrát opravdu na předpis. A k tomu navíc antidepresiva. Léky tak částečně utlumily mou úzkost, ale rozhodně mi nemohly nahradit tři důležité lidi, o které jsem přišla.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama