October 2014

Epilog

28. october 2014 at 20:00 | Katherine |  Pach smrti
Cítila jsem své tělo. Ležela jsem na studeném kameni. Sakra, nevyšlo mi to, pomyslela jsem si. Byla jsem přesvědčená o tom, že stále ležím na jejím hrobě. Vtom mi došlo, že nic necítím. Myslím bolest. Přece, kdybych se netrefila do srdce, cítila bych , že mám propíchnutou plíci, nebo něco takového, ale já jsem žádnou bolest necítila! Vlastně jsem po fyzické stránce necítila vůbec nic.
Rychle jsem se pokusila zvednout, ale můj pokus skončil zavěšením ve vzduchu o kovové otěže, po levé straně kamene. Konečně jsem otevřela oči, abych zjistila, co se děje. Uviděla jsem trávu. Byla to nejzelenější tráva, jakou jsem kdy spatřila. Ten kámen, který jsem považovala za její hrob byl něco jako stůl. Svým vzhledem mi připomínal obětní stůl. Byl celý pokrytý vrstvou zeleného mechu. Vyškrábala jsem se zpátky nahoru a lehla jsem si na záda. Napjatě jsem čekala, co přijde dál.
Nade mnou byly zelené koruny stromů, kterými sem tam prosvitlo sluníčko. K mým uším dolehl zpěv ptáků, který zněl jako nějaký sen. Vzduch byl příjemně chladivý a vlhký. Zavřela jsem oči a vnímala pouze tu mírumilovnou atmosféru. Bylo to tak nádherné.

22. kapitola Pohřeb (2/2)

21. october 2014 at 20:00 | Katherine |  Pach smrti
Když mě propustili, veškerá naděje, že bych našla ono místo byla dávno pryč. Stejně jako naděje, že bych se ještě někdy mohla dát do kupy. Před ostatními jsem předstírala, že jsem v pořádku, ale jakmile se za mnou zavřely dveře mého bytu, rozbrečela jsem se. Drogy jsem už nebrala. Po třech týdnech v izolaci od okolního světa mi připadalo zbytečné se k nim zase vracet. To ale bylo to jediné, k čemu celá moje hospitalizace byla dobrá.
Pár dní po propuštění z nemocnice jsem se vydala na návštěvu k matce a tetě domů. Poprosila jsem je o urnu. Nesnesla jsem, že by mé dítě strávilo ještě jeden den v té nechutné plastové popelnici. Co to do těch pohřebáků vjelo, že teď sypou popel do takových ohavností?! Rozčilovalo mě to. Ptaly se mě, jestli chci, aby šly se mnou, ale řekla jsem jim, že si přeju udělat to sama. A stejně tak si přeju, aby místo, kde prach rozptýlím, zůstalo tajné.
Urnu jsem vložila do kabelky. Vešla jsem do areálu nemocnice a vyhledala v parčíku to místo se starými lavičkami. To místo jsem si vybrala. Sedla jsem si na jednu z nich a tiše promlouvala ke své dceři.

22. kapitola Pohřeb (1/2)

14. october 2014 at 20:00 | Katherine |  Pach smrti
Týden po smrti Karin se konal její pohřeb. Byla to pro mě důležitá událost. Nejen proto, že Karin byla moje nejlepší kamarádka, ale také proto, že zemřela ve stejný den, jako moje dcera. Pro mě osobně to bylo jako pohřbít dvě milované osoby najednou.
Oblékla jsem si decentní černé šaty, nalíčila jsem se černými stíny a sepnula jsem si vlasy černou sponou. Obula jsem si černé boty a vyrazila. Cestou jsem koupila kytici rudých růží. Vím, že se pro tu příležitost nehodily, ale byly to její nejoblíbenější květiny.
Poněkud nejistým krokem jsem dorazila ke kostelu. Moje kondice nebyla zrovna nejlepší, takže mi to dalo práci, ale byla jsem tam. Chystala jsem se zrovna vejít dovnitř, když mi cestu zastoupila Karinina matka. Věděla jsem, že je na mě naštvaná, protože jsem všem řekla, že jdu od celého toho nesmyslu s vyšetřováním. Stálo mě to už hodně. Karinina matka si kvůli tomu vzala do hlavy, že já jsem zodpovědná za smrt její dcery. Chovala se iracionálně. Rozuměla jsem jí. Věděla jsem, jak těžké je pro matku ztratit své dítě.
"Prosím, chci ji jen naposledy vidět. Nikdy v budoucnu se už nebudu vtírat do Vaší rodiny. Žádám Vás jen o jediné - dovolte mi rozloučit se s ní," prosila jsem a do očí se mi vehnaly slzy.
Paní Thallerovou ale moje žádost nijak neobměkčila. "To ty jsi zodpovědná za její smrt. To tys ji zabila! To kvůli tobě tam má dcera leží - bledá, studená a nehybná, mrtvá - a ty máš ještě tu drzost se tu ukázat?! Odejdi a už se nevracej! Nikdy v životě tě už nechci vidět!"
Nechtěla jsem z Karinina pohřbu dělat cirkus. Věděla jsem, že tu scénu sledují její příbuzní. Musela jsem odejít, ačkoliv mi to rvalo srdce. Nabrala jsem čistý vzduch do plic. Dýchalo se mi obtížně. Měla jsem pocit, že se udusím. Se slzami v očích jsem utekla - pryč od těch lidí.

21. kapitola Čekání (4/4)

7. october 2014 at 20:00 | Katherine |  Pach smrti
O chvilku později za mnou přišla sestra s tím, že mám návštěvu. Byly to matka, teta Caroline a Ashley. Říkala, že ke mně nemůže pustit všechny najednou, a tak si mám vybrat, která z nich přijde jako první. Bez zaváhání jsem odpověděla, že Ashley.
Moje kamarádka se během pár sekund objevila ve dveřích, usmívala se na mě. Přišla k mé posteli a vzala mě za ruku. "Ahoj, zlato," pozdravila mě, "co tě to napadlo, vběhnout pod auto?"
"Já… něčeho jsem se lekla, ale už nevím, co to bylo. Nevzpomínám si," odpověděla jsem rozrušeně. "Moje dítě je mrtvé," řekla jsem a mé oči zaplavily slzy.
"Gaby, moc mě to mrzí," řekla mi se slzami v očích. "Ono dostávalo málo kyslíku, aspoň, co jsem slyšela. Víc nic nevím."
"Mělo vrozenou vadu srdce. Měla jsi pravdu a já jsem se spletla. Ani nevím, jak moje holčička vypadala. Nechtějí mi ji ukázat," brečela jsem dál.
"Gaby, je tady se mnou tvá matka a teta Caroline. Chceš, abych je zavolala dovnitř? Sestra mi říkala, že u sebe můžeš mít maximálně dvě osoby najednou. Myslím, že by to měly být spíš ony. Přece jenom, jsou tvoje rodina. Já ne."
"Nemyslím si, že to je dobrý nápad," odvětila jsem. "Víš, jak to dopadlo s tetou Caroline. A matka se mě přece zřekla."
"No, ona se situace trochu změnila," naznačila Ashley. "Tvoje matka podala trestní oznámení na tvého otce, kvůli domácímu násilí. Přestěhovala se k tetě Caroline. Myslím si, že by sis s nimi měla promluvit."
"Tak dobrá. Řekni jim, ať jdou dál. Přijdeš za mnou ještě?"
"Ano, Gaby, přijdu," slíbila a odešla.