21. kapitola Čekání (1/4)

16. september 2014 at 20:00 | Katherine |  Pach smrti
Devatenáctého června jsme se já a Gabriela rozhodly oslavit úspěšné ukončení třetího ročníku. Spousta lidí si nejspíš řekne, že ukončit třetí ročník střední školy není zase taková sláva. No, pro nás byla, hlavně pro Gabrielu. Před pár měsíci jí zemřel přítel, se kterým čekala dítě, rodiče ji vyhodili z domu a navíc byla závislá na pervitinu. To poslední jsme měly společné. Ještě na začátku školního roku jí vyhrožovali opakováním ročníku, případně vyloučením ze školy. A teď? Teď jí dokonce někteří spolužáci záviděli její výsledky ve škole. Spolu s námi šel i Tom, Gabyin soused a kamarád.

Pro svou malou oslavu jsme si vybrali jeden klidnější klub v jedné rušné ulici. Zamířili jsme rovnou k baru a objednali si pití. Když nám barman drinky donesl a chystali jsme si připít, zavolala ho Gaby znovu. "Promiňte, ale já jsem řekla bez alkoholu," reklamovala svou objednávku. Vrtalo mi hlavou, jak poznala, že v namíchaném drinku je alkohol, aniž by se napila.
"Tak tedy na konec školního roku?" nadhodil Tom.
"Na konec školního roku," odpověděly jsme s Gabrielou najednou a všichni jsme si přiťukli.
"Poslyš, Gaby, tak mě napadlo, když už máme od té školy pokoj, co kdybychom náš volný čas využily k nákupům věcí pro miminko?" navrhla jsem.
"Myslím, že to je skvělý nápad. Zanedlouho se má narodit a asi bude chtít něco nosit a mít se v čem vozit. Můžeme vyrazit rovnou zítra," plánovala Gabriela. Chvíli jsme ještě probíraly, co všechno bychom mohly koupit, když se Gabriela omluvila s tím, že se potřebuje trochu projít, ale hned se vrátí. Zvedla se ze židle a odešla.
Byla jsem ráda, že jsem dostala příležitost promluvit si s Tomem o samotě. Na tom muži bylo něco, co mě přitahovalo. Náš rozhovor trval sotva pár minut, když jsme zaslechli, jak se venku ozvala rána. Oba jsme se šli podívat, co se stalo.
Když jsme vyšli ven z klubu, ze všech stran se už sbíhali čumilové. Prodrala jsem se skrze pár z nich a podívala se na tu spoušť. Na silnici stálo černé auto značky BMW a před ním na zemi ležela obklopená rozbitým sklem má kamarádka. "Panebože!" vykřikla jsem. "Volej záchranku!" přikázala jsem Tomovi a běžela k ní. Tom utíkal se mnou.
Věděla jsem, že nejméně dvacet lidí sleduje, co udělám, ale bylo mi to jedno. Myslela jsem jen na to, jak své kamarádce pomoct. Dřepla jsem si vedle ní a Tom vedle mě. On byl něco jako prostředník mezi mnou a operátorkou. "Gabrielo! Gabrielo!" volala jsem na svou kamarádku, ale odpovědi jsem se nedočkala. Několikrát jsem ji štípla a snažila se s ní co nejjemněji zatřást, ale nic se nedělo.
"Ne, nereaguje ani na oslovení, ani na bolestivý podnět," slyšela jsem Toma mluvit do telefonu. "Dýchá?" zeptal se mě.
Položila jsem své kamarádce ruku na hrudník a téměř okamžitě jsem byla schopná odpovědět. "Ano, dýchá." Aspoň něco, pomyslela jsem si.
Nechala jsem Toma domluvit s operátorkou a až do příjezdu sanitky bedlivě sledovala, jestli se Gabrielin stav nemění. Na hlavě měla krvácející ránu. Oči měla zavřené a ležela pokřivená, ale já jsem neměla odvahu s ní pohnout.
Záchranáři přijeli za čtyři minuty. Nemocnice nebyla daleko. "Můžu jet s vámi?" naléhala jsem na záchranáře. "Moje kamarádka nemá doklady, ale znám ji dobře, mohla bych vám a personálu v nemocnici poskytnout důležité údaje," dodala jsem. Nechali mě jet s nimi. Stihla jsem se ještě narychlo domluvit s Tomem, že mu dám vědět, kde nás najde a pak jsme hned vyrazili.
Během cesty se mě záchranář vyptával na osobní údaje Gabriely a informace o jejím těhotenství. Řekla jsem mu všechno, co jsem věděla.

Sanitka dorazila na Urgentní příjem. Zahlédla jsem, jak mou kamarádku opatrně, ale rychle přesouvají na lehátko. Na krku měla krunýř. Vyhrnuli jí triko a přiložili na břicho dvě sondy. Věděla jsem, že je Gabriela v dobrých rukou, a tak jsem se posadila a čekala, co se bude dít dál.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama