7. kapitola Odpovědi a otázky (1/3)

25. june 2013 at 20:00 | Katherine |  Pach smrti
"Co, že jsi udělala?!" Zeptal se vyděšeně poté, co jsem mu řekla, jak jsem získala Karininu složku.
"No… ukradla jsem ji," odpověděla jsem s ledovým klidem. Lidé přece kradou pořád a tohle byla nutnost, tak proč měl proti tomu námitky?
"Já nemyslím tu krádež, ale tu vraždu! Proboha, Gabrielo, za tohle můžeš jít sedět!"
"Ještě že mám známé na policii," odpověděla jsem s úsměvem. "Stejně by do dvou hodin zemřela. Prokázala jsem jí laskavost."
"To přece nemůžeš vědět," namítal.
"Vím to, věř mi."
"Gabrielo, měl bych tě zatknout. To, co jsi udělala, je vražda prvního stupně," upozornil mě.
"Přeslechl jsi tu část, ve které jsem ti říkala, že ona už umírala? Do dvou hodin by zemřela," zopakovala jsem svou obhajobu poněkud podrážděně.
"Dejme tomu, že ti chci věřit," nadhodil odevzdaně, "přesvědč mě!" Vyzval mě.

"Tak dobrá," povzdechla jsem si. "V tomhle autě jedu poprvé," načala jsem. Přikývnul. "V přihrádce máš balíček Cookies. No, možná jsou zralé na vyhození. Leží tam už příliš dlouho." Podíval se na mě, jako by tomu nemohl uvěřit.
"Jak jsi to věděla?" Zeptal se udiveným hlasem s neméně udiveným výrazem ve tváři.
"Stejně tak, jako jsem věděla, že Monica Smithová zemře za necelé dvě hodiny - tedy, to se trošku zkomplikovalo, když jsem ji zabila…"
"Zavraždila. Mezi tím je dost velký rozdíl." Povzdechl si. "Jak jsi získala zbytek? Další vražda, o které bych měl vědět?"
"Ne," pousmála jsem se při vzpomínce na to, co jsem udělala, "jenom falešný požární poplach a krádež klíčů primářovi z kapsy." Vzpomněla jsem si na svůj loket. Dotkla jsem se ho prsty druhé ruky. "Ssss," zasyčela jsem.
"Zranila ses?" Zeptal se starostlivě. "Mimochodem, to nebyla krádež, ale loupež," dodal.
"Jo, no, rozbila jsem sklíčko u vitrínky k požárnímu tlačítku loktem. Docela dost to bolí. A opovaž se říct cokoliv o vandalismu!" Měla jsem už těch jeho policajtskej keců plný kecky.
"Už jsme tady," řekl a otočil volantem doleva. "Zaparkuju a doma se ti na ten loket podívám," nabídl se. Hm… to si nechám líbit.
"Zaráží mě, že vůbec nemáš výčitky svědomí z toho, co jsi provedla. Víš, že se takhle chovají psychopati?"
"Mám výčitky dnes a denně. Naučila jsem se je schovat. Nejen před světem, ale i před sebou. Zadusit to, co nejvíc to jde, ale nejde to úplně. Víš, já, schválně jsem si vybrala pacientku, která byla nejblíže smrti, aby ty výčitky nebyly tak velké. Bylo to jako takové menší zlo."
"Podle mě nejsi taková, za jakou tě lidi považují. Proč ze sebe děláš tohle?" Svou výpověď doplnil gestem ukazujícím na mé tělo. "Sundej si tu džísku, podívám se na ten tvůj loket." Byl velmi starostlivý. Ochotně jsem si džísku svlékla. Pousmál se nad mým outfitem a já se trochu zastyděla. Poprvé po dlouhé době. Možná úplně poprvé, nevím.
"Zatímco ti to budu ošetřovat, můžeš mi vyprávět svůj příběh," navrhnul.
"Tak dobře. Ssss," zasyčela jsem znovu bolestí, souhlasíc s tím, že mu budu vyprávět svůj příběh. "Naše rodina se potýká s jistými obtížemi. Můj otec si našel zálibu v alkoholu - no a když je opilý, nechová se k nám hezky. To není nic neobvyklého." Na chvíli jsem se odmlčela a podívala se do jeho zvědavých očí. Nechala jsem se naplno pohltit svým vlastním příběhem.
"Jednou v noci - bylo to před šesti lety - se vrátil domů z hospody opilý a napadl mou matku. Chápeš to? Jen mu chtěla pomoct uložit se do postele. Má sestra, Natálie, ošetřovala mámě čerstvou ránu a já vyskočila na otce doufajíc, že je dostatečně opilý na to, aby ztratil rovnováhu a svalil se na gauč. Nebylo to tak. Místo to se na mě naštval a hodně mě zbil. Pěstmi." Vydechla jsem, James mi zrovna zraněný loket obvazoval.
"Ta noc změnila celý můj život. Poté, co mě máma s Nat probraly z bezvědomí, zjistila jsem, že cítím věci, které jsem nikdy předtím necítila. Krev, slzy, potraviny zavřené v lednici - to všechno a mnohem víc. Nejspíš mám poškozené čichové centrum nebo něco takového. Nikdy to nepřestalo. Žiju s tím dnes a denně."
"Ó, můj Bože! Jak to zvládáš?!" Vypustil z pusy, aniž by si předtím svou otázku promyslel.
"Vypadám, jakože to zvládám?" Odpověděla jsem mu řečnickou otázkou.
"To je ten důvod, že ano? To proto žiješ tento život." Samozřejmě. Proč taky? Proč bych se dobrovolně ničila, chodila kamkoliv a zároveň doufala, že už se nevrátím, dobrovolně si ubírala roky života?

"Nech toho a pojď se podívat na údaje o Karin," navrhla jsem. On byl první, komu jsem to řekla. Nikdo jiný to nevěděl. Ani Karin ne. Ale já jsem věděla, že mu můžu věřit. Cítila jsem to. "Navrhuju začít s Karininou složkou." Přikývnul na souhlas.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama